Polemika Luďka Kováče s texty Jiřího Nováka - 2.díl

Pokračování polemiky Luďka Kováče na články Jiřího Nováka, tentokráte na článek "7.   První a Druhý plán Stvořitelů, lidstvo 1. a 2. typu"

 

Vzájemná poloha hmotného a duchovního těla

    Z předcházejících pokračování již víme, že bytost člověka ve hmotném světě je složena z hmotného fyzického těla a z nehmotného těla duchovního. Autoři knih s duchovní problematikou a přednášející na seminářích se však liší v pohledu na to, co je vlastně tím duchovním tělem, přestože se každý z nich snaží popisovat současného člověka.

    První z názorů tvrdí následující: Duchovní tělo neboli duch, který je navíc opatřen astrálními obaly, se i se svými obaly nachází uvnitř těla fyzického. To, co vnímáme jako auru vně fyzického těla, je pouhým vyzařováním vnitřního ducha, viz např. František Bardon (Brána k opravdovému zasvěcení).

 

    Proti tomuto názoru pak stojí naprostý protiklad: Duchovní tělo se skládá z několika energetických úrovní, přičemž tato energetická těla prolínají tělo fyzické a rozšiřují se i kolem něj. Fyzické tělo je tedy uvnitř těla duchovního.

 

    Jak se mohlo stát, že duchovní odborníci mohou mít na tutéž věc tak radikálně odlišné názory? Není snad možné, že každý z těchto protikladných postojů hovoří o jiné lidské bytosti? Můj vnitřní pocit mi už dávno říkal, že na planetě a v přilehlém Vesmíru existovaly dva odlišné typy lidských bytostí. Trvalo mi však ještě další dlouhé měsíce, než jsem v knihách nalezl autentické citace popisů těchto odlišných bytostí, a než jsem informace z duchovního pozadí dokázal dát dohromady s dávnými legendami.

Člověk, jehož bytost je pod ochranou hmotného těla

 

    Giorgio Dibitonto (Andělé v hvězdných lodích) popisuje záži­tek, kdy mu bylo umožněno vidět všechny různé úrovně energetic­kých těl v lidské bytosti (nejde o doslovnou citaci). Postupně vnímal nejprve tělo fyzické a po něm sedm energetických těl. Vnějším tělem bylo tělo fyzické. Další těla směrem dovnitř byla vytvořena z energií a měla různou barvu. Energetická těla byla obrysově totožná s materiálním a každé další a jemnější tělo se nacházelo uvnitř těla předcházejícího. Oč hlouběji se tělo nachá­zelo, o to vyšší byla intenzita světelného vyzařování. Poslední nejvnitřnější bylo zcela bílé a vycházely z něj pulzující světel­né záblesky. Podstatné na tomto popisu je to, že všechna energe­tická těla byla vnořena do těla fyzického a byla celá pod ochra­nou hmoty.

 

Jiný typ člověka, kde naopak hmotné tělo je pod ochranou těla energetického

 

    Naproti tomu Barbara Ann Brennan (Ruce světla), která je léči­telkou s jasnovidnými schopnostmi a sama je schopna vidět energe­tická těla člověka, uvádí o sedmi energetických tělech současného člověka následující informace (opět jde pouze o volnou citaci). První je fyzické tělo a po něm následuje sedm energetických vrs­tev. Každé následující energetické tělo proniká všemi vrstvami, které jsou pod ním, včetně fyzického těla, a rozšiřuje se nad tě­lo předcházející. V tomto případě je tedy hmotné fyzické tělo naopak zcela uvnitř a všechna energetická těla se postupně rozšiřují nad něj i nad všechna těla předcházející. Vytvářejí tak kolem fyzic­kého těla ochranné energetické vajíčko.

 

Dva typy lidských bytostí na Zemi v průběhu dějin

 

    V prvním popisu jsou jemná energetická těla pod ochranou hrubé hmoty. Ve druhém popisu je naopak hrubohmotné fyzické tělo pod ochranou jemných energetických těl. Jde o pouhou náhodu nebo snad dokonce omyl v jednom z předcházejících popisů? Nikoliv, oba po­pisy jsou naprosto autentické. Právě v těchto dvou odlišných zjištěních se skrývá jedno z největších tajemství lidské historie v tomto Vesmíru. Jde totiž o popis dvou naprosto rozdílných lids­kých bytostí, které byly stvořeny ve dvou oddělených etapách utváření lidských civilizací ve Vesmíru. Jemná energetická těla ma­jí v obou případech poněkud jinou úlohu, jak vysvětlím později. Druhý popis se týká současného pozemského člověka. Naproti tomu první popis se týká člověka mimozemského, který je do značné míry shodný s lidmi dávných civilizací na planetě Zemi (např. Atlantida, Hyperborea).

 

Plány Stvořitelů na osídlení Země a Vesmíru

 

    Proces stvoření lidské civilizace na Zemi měl dvě fáze, které bývají v mnoha textech označovány jako První plán Stvořitelů a Druhý plán Stvořitelů.  Na projektu stvoření tohoto světa a člověka v něm pracovala určitá skupina bytostí ze sféry Stvořitelů, možná obdoba naší rodiny. Jeden z této rodiny však musel mít konečné slovo a právo definitivního rozhodnutí. Říkejme mu Otec Stvořitel. V obou případech byl člověk stvořen jako bytost skládající se z duchovní složky a fyzického těla, lišil se však způsob provedení.

 

    John R. R. Tolkien (Silmarillion – Mýty a legendy Středozemě) píše o Prvorozených – vznešených elfech a Druhorozených – obyčejných lidech. Ivo Wiesner (Stezka draka) na základě systémové analýzy mnoha dávných textů i informací od duchovních entit mluví o prvém a druhém paradigmatu evoluce člověka.

    Cílem obou plánů bylo dosáhnout osídlení planety lidskými bytostmi, jejichž úroveň harmonie a tvořivých schopností se bude přinejmenším blížit úrovni samotného Stvořitele. Zásadně jiný však byl v obou plánech způsob dosažení tohoto cíle. Člověk v nich měl jinou počáteční tvořivou výbavu a odlišné schopnosti, pokud jde o možnost vlastního evolučního postupu. Pokusím se postupně vysvětlit, jakým způsobem tyto by­tosti vznikly a zejména jak se liší jejich fungování nejen ve hmot­ném světě, ale i v nehmotných sférách.

První plán Stvořitelů

    Osídlování Země a dalších podobných planet ve Vesmíru podle Prvního plánu Stvořitelů probíhalo jako několikastupňový evoluční proces. Orientačně se jedná o minulost starou stovky miliónů let. O této minulosti hovoří legendy, které sepsal John R. R. Tolkien (Silmarillion – Mýty a legendy Středozemě). Hlavním „stavbyvedoucím“ světa a přímým vyslancem Otce Stvořitele byla bytost zvaná Ilúvatar. Ten ještě před stvořením světa vytvořil svojí myšlenkou v duchovních rovinách nehmotné bytosti – vyšší anděle Dhyany (Ainury, Svaté) a nižší anděle (Maiary), služebníky a pomocníky Dhyanů.

 

    Andělské bytosti obou stupňů měly ve srovnání s námi postavy tří až čtyř metrové výšky. Disponovaly nesmírnými tvořivými schopnostmi a můžeme je charakterizovat jako dokonalé bytosti v rámci nehmotných duchovních úrovní, ze kterých měly působit směrem dolů. Jejich tvořivá síla však měla předem stanovenou hranici a neměly tedy možnost duchovního růstu.

 

Vize budoucího světa a sestup do hmoty

    Ilúvatar andělům předložil vizi budoucího Světa, který má být stvořen. Ti andělé, kteří po tom toužili, pak na počátku času přijali hmotnou podobu a vešli do Světa. Tolkien je označuje jako Valary, Mocnosti světa. Jejich úkolem bylo Svět naplnit a svojí tvořivou prací tak uskutečnit budoucí vizi Světa, kterou spatřili před sestupem. Činili svět obyvatelným, osazovali jej nižšími formami života – rostlinami a zvířaty. A připravovali jej na budoucí vysazení lidí. Legendy uvádějí, že andělé potřebují hmotná těla stejně, jako my používáme oblečení. Mají-li hmotné tělo, pak je lidé vidí. Jestliže si to však přejí, mohou chodit také neoděni do hmotných těl, a lidé je nemohou zřetelně vnímat, přestože jsou přítomni.

Magické schopnosti Dhyanů

    Andělé Dhyané ovládali schopnost tvořivé transformace hmoty i různých forem energie prostřednictvím myšlenky a vlastní vůle. Dokonale tedy využívali toho, co dodnes označujeme jako magii. A prostřednictvím této božské tvořivé magie pak dokázali zformo­vat povrch planety (pevniny, moře, ovzduší, faunu, flóru) a připravili Zemi na první generaci lidského osídlení. Pro svoji magickou tvorbu používali žezla (dordže), která se později objevila na Zemi i ve hmotné podobě. Těžko si dnes dokážeme představit ohromnou magickou sílu, kdy jedním mávnutím žezla vyroste les na pusté planině. Nebo jedním pohybem se zpustošený les obnoví a zazelená novou zdravou energií. Ano, toto někteří z nás viděli ve vizích z minulosti, které nám byly anděly Dhyany promítnuty.

 

    Mezi Dhyany, kteří sestoupili do světa, byli především Melkor (Morgoth, Temný pán, Lucifer). A s ním sedm párů dalších Dhyanů, kteří měli zaměření mužů a žen. Melkor představoval otisk ega Ilúvatara, jeho pocit být nejvyšším, jediným, hlavním. Být tím, jemuž bylo dáno právo vše řídit. V každém egu je zdůrazněna nejvyšší úloha svého Já. Ego proto v sobě neobsahuje podporu spolupráce, ale naopak je zárodkem levotočivé energie, pro kterou je typické soupeření a nenávist. Zárodkem, který může za vhodné situace vyklíčit i navenek. A tak se také stalo.

 

Melkor jako první temná levotočivá bytost

 

    Melkor byl prvním Dhyanem. Jemu byly propůjčeny největší dary moci a poznání. Postupně se však stal tím, kdo nebyl schopen spolupráce s ostatními, přestal se podřizovat svému otci Ilúvatarovi. Chtěl vlastní samostatné téma. Jeho závist vůči společnému dílu ostatních narůstala a on se začal soustředit na ničení všeho, co oni vytvořili. Svým vývojem vykrystalizoval v dokonalou temnou levotočivou bytost.

 

    „Budovali pevniny a Melkor je ničil, hloubili údolí a Melkor je zvedal, tesali hory a Melkor je bořil, zakládali moře a Melkor je vyléval. Nic nemohlo mít pokoj ani trvale růst, protože sotva začali Valarové nějakou práci, Melkor ji jistě rušil nebo kazil“ (Silmarillion). A takto ještě před příchodem lidí začaly tvrdé a kruté války o planetu Zemi mezi jediným temným andělem a sedmi páry andělů představujících pravotočivou stranu světla.

Vysazení lidstva 1. typu

    Po dlouhém období válek, byli na Zemi vysazeni Prvorození - elfové, tedy lidstvo 1. typu. Prvorození měli otevřené duchovní vědomí. Měli schopnost přijímat impulsy z duchovních sfér i komunikovat s anděly. Z našeho pohledu měli neobvyklé tvořivé schopnosti, i když ty nedosahovaly schopností andělů Dhyanů. Dožívali se dlouhého věku tisíců let, z pohledu běžného člověka proto vypadali jako nesmrtelní. Neusmrcovaly je nemoci a nákazy, ale mohli být zabiti v bojích. Pro své otevřené vědomí však často podléhali mentálnímu nátlaku temného vědomí.

 

    V Prvním plánu Stvořitelů získal člověk „božské“ tvořivé schopnosti i vysoký stupeň vnitřní harmonie hned. Takový člo­věk proto podobně jako andělé nepotřeboval žádné zvláštní předpoklady podporující jeho další duchovní evoluční růst. Byl přece velmi dokonalý.

 

    Melkor od své vzpoury proti Ilúvatarovi nemohl vytvářet nic, co by mělo vlastní život a schopnost rozmnožování. Dokázal však kazit a přetvářet do temna život existující. Zajal mnoho elfů, uvěznil je ve svých pevnostech. „Pomalým uměním krutosti byli zkaženi a zotročeni, a tak vypěstoval Melkor ohavné plemeno skřetů ze závisti k elfům“ (Silmarillion). Zajatí elfové tak byli přeměněni ve zrůdné skřety, nelidské bytosti, které měly vlastní život a mohly se množit. Tyto bytosti se staly nejkrutějšími nepřáteli elfů. Válka o Zemi se tak přenesla přímo na další bytosti hmotné roviny. To vše známe z Tolkienových příběhů „Pán prstenů“.

 

Prvotní lidstvo mělo podstatně vyšší hmotná těla

    Lidstvo 1. typu tak od samého počátku muselo vést tvrdý boj o svoji existenci. Bylo fyzicky odliš­né od současného člověka, jejich hmotná těla dosahovala výšky zhruba 3 metry. Vývojem se však postupně snižovala až do dnešní podoby. Příčinou byly tehdejší životní podmínky na planetě, které byly naprosto odlišné od dnešních.

    Nejde přitom o pouhou hypotézu, protože existenci takových by­tostí na planetě naznačují dochované zkamenělé stopy obřích lids­kých bytostí, které jdou souběžně se stopami dinosaurů. A to vše v horninách stáří přesahujícího 100 i 200 miliónů let, tedy z ob­dobí konce prvohor a počátku druhohor. Dále nálezy prvních zkame­nělých lidských koster stáří desítek miliónů let z období druho­hor. Seznamy těchto objevů můžeme nalézt v knize Viktora Farkase (Nevysvětlitelné záhady) nebo Zdeňka Krušiny (Tajné dějiny světa 2), řadu fotografií uvedl Erich von Däniken (Důkazy z pěti kontinentů).

    Dalším němým svědkem dávných dob jsou stovky černých kamenů s rytinami objevenými v Peru a spojovanými se jménem profesora Cabrery, které znázorňují lidské bytosti, jak pasou di­nosaury a používají je jako jezdecká zvířata. O polobožských obrech hovoří prastaré tradice mnoha národů světa - viz Ivo Wies­ner (Předpeklí ráje). Naše dávné předky několikametrového vzrůstu naznačují i někte­ré dosud zachované stavby nebo jejich trosky - zajímavé informace uvádí například Otomar Dvořák („Zdi obrů“, Skryté skutečnosti 10/2000).

Konflikt dobra a zla

    Při osídlování Sluneční soustavy došlo hned od počátku k výraznému oddělení pravotočivé a levotočivé bioenergie a ke vzniku dvou neslučitelných protikladů - dobra a zla. Tím byly položeny základy budoucích ni­čivých konfrontací dvou civilizačních směrů, které obě energie zastupovaly. A toto je jeden z důvodů, proč historie Země a Slu­neční soustavy je plná katastrof. Země proto musela být opakovaně osídlována. Na dalším osídlování se později v několika vl­nách podílelo i lidstvo prvního typu z jiných mimozemských civi­lizací, kdekonflikt dobra a zla nevznikl.

 

    Některé mimozemské civilizace získaly v tomto směru dokonce vylepšenou výbavu. Bytosti mohly i během svého života stejně jako andělé vědomě vyt­vářet (materializovat) další ochranná těla ducha. A takto expandovali v energetické podobě z domovské planety na jiné planety a dokázali se přizpůsobit novému prostředí.

 

 

    Merete Matternová v knize Rainera Holbeho (My z Atlan­tidy) uvádí následující vzpomínky na své minulé formy existence: „Možná, že jsem nyní na Zemi. Začalo to jako ve snu. Přistála jsem na moři s bílou pěnou. Na břehu jsem viděla nádhernou horna­tou krajinu, která zářila pestrými barvami... Vznášela jsem se těsně nad zemí a přesně věděla, že se v této chvíli skládám z čisté energie... Při příchodu na Zemi jsem proměnila čistou energii v jakýsi druh astrálního těla, jež se přizpůsobilo fyzic­kým zákonům této planety.“

 

Konstrukce bytosti člověka prvního typu

 

    Konstrukce bytosti tehdejšího člověka byla naprosto odlišná od dnešního člověka, který je výsledkem Druhého plánu Stvořitelů. Podstatou člověka prvního typu se stal nehmotný a nesmrtelný duch postavený na živlových energiích, který zůstával sídlem života člověka i jeho vědomí ve všech formách existence. Duch nejvyspě­lejších bytostí byl schopen fungovat a existovat i samostatně ve sféře věčného ducha (mentální sféře) nad určitou hranicí frekvence, har­monie a čistoty.

 

    Pokud bytost měla sestoupit do hutnějších sfér, duch byl pro­nikán a obalován dalšími těly jako ochrannými plášti a rukavice­mi. V astrálních sférách to byla těla astrální - v této podobě mohli jasnovidci člověka vnímat jako bytost neobyčejné zářivosti, ze které vycházejí vlny světla. Posledním a nejhutnějším tělem bylo hmotné fyzické tělo vytvářené společně se svojí energetickou podšívkou, tělem éterickým. Hmotné tělo pronikalo všemi ostatními nehmotnými těly a zároveň je obalova­lo. Tato závěrečná těla člověk nemohl získat naráz, ale musel projít procesem nového zrození, procesem postupného růstu a dospívání.

    Smrt pak pro člověka nepředstavovala výraznou transformaci, protože pouze opustil své dočasně vytvořené vnější hmotné tělo, které už přestalo vykonávat svoji službu. Bytost člověka se přitom přesunula z hmotné hladiny Vesmíru do světa astrálního. Pokud fyzické tělo odumřelo, astrální tělo ducha se stalo tělem vnějším a bylo připraveno zcela se přizpůsobit novému energetickému okolí o vyšší hladině harmonie.

Zachování schopností ve všech sférách

    Při nabalování dalších ochranných těl na původního ducha se schopnosti bytosti, ani její původní vědomí, neztrácely. A tak lidé prvního typu měli z našeho pohledu velmi vysokou úroveň duchovního a etického vědomí a neobvyklé tvořivé schopnosti i ve hmotné rovině. Taková forma vědomí bývá někdy označována jako otevřené nebo plné vědomí. Podstatné je, že toto plné vědomí umožňuje prožívat zkušenosti neodděleného vnímání hmotného fyzického i nehmotného duchovního světa.

    Dávný člověk tak měl v každé formě svého bytí naprosto otevřený přístup ke všem informacím dostupným ve Vesmíru i v duchovních sférách nad Vesmírem. A také ke všem tvořivým schopnostem, které byly součástí jeho původní výbavy. Tvůrci civilizací zřejmě předpokládali, že vysoká počáteční úroveň duchovních i fyzických schopností člověka ve hmotném světě zaručí jeho další vylaďování a stabilní evoluční vzestup. Praxe však tento předpoklad nepotvrdila.

Naočkování civilizace zlem

    Zlo zanesené do evoluce na planetě Zemi posloužilo podobně jako uměle vnesená in­fekce. Fungovalo obdobně jako naočkování vytvářené civilizace prvního typu slabší formou nemoci. Byla tady přece jediná bytost, Melkor, představující levotočivé zlo, bez jakékoliv možnosti běžného rozmnožování. A proti němu na straně pravotočivého dobra 7 párů Dhyanů a vysazené lidstvo 1. a 2. typu. Zlo proto mělo od počátku nesrovnatelně těžší situaci.

 

    Dávné civilizace takto dostaly šanci postupně získat odolnost proti všem formám zla, manipulace, násilí a chaosu. Lidstvo 1. typu na planetě se však nikdy nedokázalo s tímto temným vlivem plně vyrovnat. Naopak stále více této infekci zla podléhalo. Zlo sílilo, rozšiřovalo se a stávalo se organizovanou silou. Dávné lidstvo 1. typu na Zemi vlivem existujícího zla duchovně a eticky upadalo a nenašlo v sobě sílu znovu se pozvednout.

 

Lidstvo 1. typu nedokázalo získat odolnost proti zlu

    Dlouhodobým výsledkem bylo zapadnutí člověka do hmoty provázené ztrátou jeho původního otevřeného duchovního vědomí i tvo­řivých schopností. A navíc opakované­ katastrofy a zániky civilizací na planetě, po kterých muselo lidstvo začínat stále znovu a znovu. Předchozí lidstvo tak svoji zkoušku ohněm nep­rošlo. Žádná z variant vývoje u lidstva 1. typu nedošla k trvalému evolučnímu vzestupu a k získání odolnosti vůči zlu. Musela proto přijít radikální změna. Vytvořit nový projekt a v něm naprosto jinou bytost člověka. Vzít vše nejlepší z dávných civilizací na planetě i z jednotlivých vesmírných civilizací a vytvořit nový typ člověka. O tom však bude více až v příštím pokračování.

Systém zasvěcení dávného lidstva

 

    Jak už jsem uvedl, bytosti dávných civilizací postupně duchovně a eticky upadaly a s určitým časovým odstupem pak ztrácely i své původní tvořivé schopnosti. Dokud však vybraní jedinci ještě nebyli příliš vzdáleni původní dokonalé duchovní harmonii, stále ještě existovala možnost umělého pozdvižení dosažené duchovní úrovně prostřednictvím systému zasvěcení. Takto se ještě po dlouhou dobu dařilo vládnoucím špičkám země navracet se k původnímu otevřenému vědomí i k tvořivým schopnostem bohů.

 

    Tento způsob byl praktikován zejména v dávném Egyptě před 10 - 12 tisíci lety. Posledním nejvyšším stupněm systému zasvěcení pak procházely výhradně bytosti připravované na duchovního či světského vůdce národa, tedy velekněz nebo faraón. K zasvěcování adeptů tajných věd a k duchovní přípravě nových vládců země sloužily například pyramidy, které byly projektovány jako stavby umožňující ohromnou koncentraci zemských a vesmírných energií a jejich transformování do potřebné podoby. Více o tom uvádí Elisabeth Haich (Zasvěcení), které se ve vědomí vynořily živé vzpomínky dávající úplný obraz jejího zrození v dávné egyptské civilizaci, kdy sama prošla zasvěcením v pyramidě.

 

    Vládnoucí špička duchovně vyspělých zasvěcenců měla zpočátku přirozenou autoritu. Mezi prostým lidem a zasvěcenci pak byl udržován odstup, aby se vyloučil únik nebezpečných informací do nepřipravených rukou. Bylo to však umělé a nepřirozené vytváření elity nad prostým lidem. A dosavadní historie mi dává za pravdu, že každá taková umělá záležitost nikdy nepřetrvala dlouhé věky.    

 

Zasvěcovací rituály postupně vymizely

     Duchovní čistota vládců však generaci za generací postupně upadala. Nastalo období, kdy vybraní budoucí králové a faraóni již nebyli duchovně a energeticky připraveni na to, aby mohli podstoupit nejvyšší zasvěcovací rituál. Nepřipraveným zasvěcení v pyramidě obvykle přinášelo smrt namísto pozdvihnutí vědomí.

    Postupně už nebylo koho zasvěcovat, a proto také zasvěcovací rituály v Egyptě během dalších staletí vymizely nebo zdegenerovaly. Původní vznešenost a moudrost vládnoucích dynastií začala být nahrazována umělou nadřazeností a mocí. I systém zasvěcení tak pouze dočasně prodloužil období rozkvětu dávných civilizací prvního typu.

 

    Elisabeth Haich (Zasvěcení) tuto skutečnost vyjadřuje ústy svého duchovního vůdce v dávném Egyptě takto: „Tak jsou dnes země, kde panuje touha po moci a tyranie, a jiné, kde prozatím ještě panuje moudrost a láska. To vše postupně zmizí a lidstvo bude znát velké zasvěcence a jejich tajné vědy pouze z historických záznamů, tradic a legend...“

 

© Jiří Novák, listopad 2009